Květen 2008

Portrait

20. května 2008 v 22:56 | Sharul |  Moje tvorba
Trošku nedodělané a má křivé oči, ale vzhledem k tomu, že jsem to musela dneska odevzdat, tak už se k tomu nedostanu.

Jednou na hřbitově

18. května 2008 v 17:35 Fun pictures
Jsem jednou byla navštívit dědu a .....

Národní třída

18. května 2008 v 17:30 | Sharul |  Fun pictures
Pánům bezdomovcům byla asi zima...

Den proti rasismu

18. května 2008 v 16:56 Všechno možný
Jen tak.

Když člověk musí, je schopen udělat cokoliv

11. května 2008 v 19:32 | Sharul |  Kecy
Krásné víkendové počasí, pohoda na chalupě, sbalené věci na výlet a připravené auto - to všechno ještě v sobotu ráno bylo. Bohužel se ale idylka rozplynula tehdy, když jsme chtěli vyrazit a ejhle - neměli jsme klíč od auta. Hledali jsme ho snad všude asi dvě hodiny a ouha - nenašli. Samozřejmě se to svedlo na mě, protože já jsem auto přeparkovávala naposled a tudíž, jsem mohla za to, že se klíč přes noc vypařil. Nakonec jsme došli k hypotéze, že ho ukradla straka (nebo obrovský krkavec, kterého máma ten den spatřila, ale je nám záhadou, co by s ním dělal). No, zkrátka průser byl ten, že se prostě v neděli nedostaneme do Prahy i kdyby trakaře padaly, protože to máme 80 kiláku a na vlak je to deset. Tak jsme se tedy já a Radek (mámy přítel) obětovali a rozhodli se, že pojedeme na kolech na vlak, na nádraží ty kola zamkneme a cestou zpět si je zase vyzvedneme. A tak jsme si vytáhli kola a zjistili jsme, že horší kola snad ani mít nemůžem. Jedno bylo 30 let starý po mámě a to druhý bylo taky po mámě, pravda, nebylo tak starý, ale co se týče kvality, zas tak moc se nelišilo. Každopádně jsme se o to lepší střídali a po hodině jsme dojeli do Heřmaniček na vlak skoro mrtví hladem a vedrem. V Benešově jsme přestoupili na další vlak, a ten nás dovezl skoro až domů. Doma jsme vzali klíče náhradní a vydali jsme se na zpáteční cestu. Radka napadlo, že nebudem utrácet za vlak ty šílený prachy (prej, že platí vysoký daně, tak si odmítá kupovat i lístky na MHD) a pojedeme stopem. Naštěstí jsme měli štěstí v neštěstí a hned nám po několika minutách zastavil chlápek a dovezl nás do Týnce nad Sázavou, kde jsme okamžitě chytili další stop, dva kluky, který nás dovezli přímo na nádraží do Benešova. Vlakem jsme dojeli zpátky do Heřmaniček, kde jsme si sedli na ty rozvrzaný kola a uháněli jsme 10 kilometrů zase na chatu. Celá akce trvala 7 hodin a máma nás pak vyznamenala medailí a stříbrnou plaketou chrabrého srdce (fotky dodám časem). A večer jsme byli tak vyčerpaní, že jsme se s Radkem opili točeným pivem z petláhví a hráli jsme námořní bitvu, zatímco máma si vesele okopávala záhony a byla šťastná, že na chalupě nebude muset zůstat až do konce svého života...
http://www.ironrange.org/_site_components/images/user/enlarged/attractionsmuseumstower-train0.jpg

Svět podle Garpa - John Irving

11. května 2008 v 19:09 | Sharul |  Četla jsem ...
Román líčí život T.S.Garpa, syna excentrické Jenny Fieldsové, která se znechucena společností rozhodne mít dítě bez otce (nemocnice, voják se střepinami v hlavě, masturbuje, umí jediné slovo Garp, jako dítě se vrací do embriálního stadia...). Tak vyrůstá malý Garp jen s matkou v prostředí Steeringské střední školy, kde Jenny pracuje jako vrchní zdravotní sestra. Zde taky Garp vystuduje. Po maturitě se společně vydávají do Vídně, oba za stejným cílem - začít psát. Jenny proto že si myslí, že už je dost stará na to, aby napsala autobiografii, Garp kvůli Heleně, která je ochotná si ho vzít jen pod podmínkou, že se stane spisovatelem. Jenny napíše světový bestseller "Sexuálně podezřelá", ve kterém barvitě vylíčí svůj dosavadní život. Okamžitě se stane známou osobností a vůdkyní ženského hnutí. Garpův Penzion Grillparzer mu zaručí manželství s Helenou (profesorkou angličtiny na universitě) a předurčí jeho budoucí kariéru i s jeho dalšími romány (Otálení, Druhý dech paroháče). Má dva syny Duncana a Walta (který zemře při neštěstí v autě, když Helena ukousne penis svému milenci, Duncan přijde o oko a Garpovi se zlomí srdce...). Jenny ve svém domě v New Hampshire zřizuje azylový dům pro týrané ženy, Garp se zde s rodinou léčí z tragické události. Později se jim narodí dcera Jenny, přijmou k sobě také Ellen Jamesovou (znásilněnou holčičku s uříznutým jazykem - stoupenkyně...). Třetí román "Svět podle Bensahevera" učiní s Garpa známou osobnost, je však slávou zaskočen a upadá do hlubší a hlubší paranoie a strachu o svou rodinu a své blízké. Je velmi úzkostlivý. Přestěhují se do Steeringu, kde Gapr koupí sídlo zakladatelů školy po smrti Špekouna Štěpána. Začne znovu psát. Garp byl zastřelen ve třiatřiceti letech rukou členky hnutí Ellen Jamesové a známou, se kterou si jako malý hrával - Plínou Pú Percyovou.
The image “http://www.kosmas.cz/obalky/0/106100.gif” cannot be displayed, because it contains errors.
Jedna z nejlepších knížek, kterou jsem četla za poslední čtvrtrok. Garp byla taková osobnost, že si podle mého názoru nezasloužil takovouhle smrt i když teda ve smrtích je John Irving profesionál. V téhle knize byste nenašli dvě osoby, které zemřely stejně a že jich nebylo málo...

Potkyš

5. května 2008 v 22:21 | Sharul |  Moje tvorba
Nudná hodina angličtiny vykonná své...

Velký výlet na Malou Fatru

5. května 2008 v 14:56 | Sharul |  Ekšns
V noci ze středy na čtvrtek směřují naše kroky na Hlavní nádraží a my, obtěžkáni batohy, se těšíme na strávení čtyř dnů volna ve slovenské přírodě. Po příchodu na Hlavák se dozvídáme, že "náš" vlak jede za pár minut a navíc je úplně narvaný, takže si vybíráme jiný, který jede taky na Slovensko, ale do Bratislavy, což není sice úplně ideální, ale hlavně že konečně jedeme. Přisedáme si do kupéčka k jednomu japonskému páru a usínáme. Vlak jede několik hodin a při zastávce v Brně se probouzím a zjišťuju, že už svítá. Přesně v 5:41 dorážíme do "Blavy", kde musíme přes pul města pešky, protože se nám nedaří rozměnit bankovky, tudíž si nemůžeme koupit lístky na MHD. Na nádraží nastupujeme do autobusu, který nás veze do Žiliny, kde obstaráváme malý nákup a opět přestupujeme na jiný autobus a ten nás přiveze na místo, odkud už nemůžeme jinak než pěšky, do vesnice nesoucí název Štefanová.
   Ještě skoro ve vesnici a vlastně první fotka vůbec - Rozsutec a kravička.   
A tak se konečně vydáváme nahoru, míjíme po cestě velké množství lidí všech věkových kategorií, s batohy i bez. Také narážíme na tabulku, který nás upozorňuje na medvědy a radí nám, jak se před nimi chovat.
   Martin názorně ukazuje jak se bránit při napadení medvědem.   
Jdeme podél potůčku mezi skálami, kde občas musíme po řetězech nebo žebřících, místy se brodíme přes vodu, ale zvládáme to a ještě se u toho fotíme.
Když vylezeme poslední žebřík a přejdeme poslední můstek zjišťujeme, že už je večer, dokonce si všímáme, že čím jsme výš, tím potkáváme méně lidí. Na jednom z mnoha "sedel" si dáváme večeři a pokračujeme dál.
Dokonce místy vidíme zbytky sněhu a skoro za soumraku stavíme stan přímo u pramene, Martin vaří, dáváme si druhou večeři a jdeme spát.
Ráno vstáváme před šestou, protože v národních parcích se nesmí stanovat a my nechceme, aby na nás přišli ochranáři, rychle mizíme z "místa činu" a snídáme po několika minutách chůze do strmého kopce. Po jídle vyrážíme asi na nejhorší část cesty, kde se střídalo pouze bahno se sněhem, zřídkakdy byla normální cesta. Dokonce jsme šli zakázaným úsekem, kterým se může pouze v létě.
Potkáváme po cestě dva slováky, se kterými se Martin dá do řeči a dovídá se, že sníh zanedlouho končí, ale že na vrcholku silně "duje". Opravdu po chvíli narážíme na cestu bez sněhu a dáváme si další pauzu na jídlo.
Teď už máme před sebou jen hřebenovou cestu, ze které je krásný výhled na okolní hory a pohoří, dokonce se na chvíli udělá hezky a vysvitne slunce, které po dvaceti minutách bohužel překryjí mraky, ze kterých posléze padají velké kroupy.
Cesta po hřebeni trvá celé odpoledne, pak si dáváme ještě jednu odpočinkovou přestávku, odhazujeme batohy k borovicím a "vybíháme" na nejvyšší horu Malé Fatry - Velký Faterský Kriváň. Je zima, fouká vítr, ale já mám radost, že jsme to zvládli.
Po sestupu z Velkého Kriváně se naskytne pohled na Malý Kriváň a mezi oběma Kriváni se utáboříme. Ráno vstáváme zase kolem šesté a jelikož je hodně ošklivo, rozhodneme se, že Malý Kriváň oželíme a vydáváme se na cestu dolů. Ta nám trvá několik hodin a my si všímáme, jak se kolem nás pomalu mění příroda, čím víc jdeme dolů.
Dorazíme na silnici a po chvíli si děláme přestávku a relaxujeme v pampeliškách.
Dojdeme na zastávku a autobusem se necháme odvést do Žiliny, kde si zajdeme na halušky s brinzou a zlatého bažanta. Ze Žiliny nás vlak odváží na hranice, kde přespíme a následující den se vlakem vracíme domů.
   Kostel v Žilině, do kterého jsme se nedostali, protože v něm právě probíhala
slovensko-francouzská svatba.
   Cesta domů.