Říjen 2010

Samhain, Halloween a já

26. října 2010 v 17:20 | Sharul |  Kecy
K americkým svátkům jsem se vždy stavěla negativně. Měla jsem pocit, že nejde o to něco slavit, ale o marketingový tah - vnutit nám co nejvíce produktů, které souvisí s aktuálním tématem. Halloween je ale pro mne něco úplně jiného. Nejenže má tak tajuplnou atmosféru jako žádný český svátek (na dušičky se toho moc neděje), ale dost se mi zamlouvá i historie. Málokdo ví, že vychází z pohanského (keltského) svátku Samhain, který se slavil v noci z 31. října na 1. listopad. Bylo to období, kdy končila úroda a keltové věřili, že se tento den stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Při večeři například prostírali i pro ty, kteří již zemřeli, vydlabávali řepu a do ní dali svíčku proto, aby mrtví našli cestu. Také se převlíkali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy. Když se začal šířit vliv katolické církve, papež chtěl pohanské zvyky zlikvidovat a ze Samhainu udělal All Hallows' Day, tedy svátek všech svatých, z čehož postupně vzniklo slovo Halloween. Dnes se již nevyřezávají řepy, ale dýně a také se nikdo nepotřebuje chránit před zlými duchy, a tak se v kostýmech chodí koledovat. Já to sice moc neslavím, ale letos jsem si po druhé v životě koupila dýni s tím, že si ji vydlabu a vyřežu a také vám zde úkážu to, co jsem z ní vytvořila před čtyřmi lety. Takže Trick or Treat!



Moje čtenářská sebereflexe

20. října 2010 v 20:47 | Sharul |  About me
aneb o fantasy se taky zmiňuju

Čtenář. Kdo to vlastně je? Někdo, kdo umí číst, či někdo, kdo načetl kvantum titulů? Mohu se řadit i já mezi čtenáře? Od útlého věku je kniha mým věrným přítelem. Písmena složená do slov a ze slov tvořené věty mě vždy fascinovaly natolik, že jsem měla již v letech předškoláka na svém kontě již pěknou řádku čtenářského úspěchu. Zajímavé, necítím se tímto poznamenána a těžko je to na mně znát, stejně tak jako má skrytá vášeň pro čtení. Literatura mi dává mnoho, od slovní zásoby počínaje až po duševní odpočinek konče. Bylo ale tomu vždy tak?
    Tenkrát jsem četla pro radost ze čtení samotného, proto, abych si ty zvláštní znaky zapamatovala a taky proto, že to bylo něco nového. Děti milují učení nových věcí! Později to byla dychtivost po příběhu, jedna knížka za druhou, zabytí času, či předhánění se s vrstevníky o to, kdo je lepší. Má pamět však není dostatečně vyvinuta na to, abych si mohla s určitostí pamatovat všechny své tehdejší záměry a pocity, ale jednoznačně vím, že literatura mi pomohla nebýt tak osamělá. Jak je to možné, když s knížkou si jen těžko popovídáme? Nepopovídáme, ale zato nám dokáže dát to, co nikdo jiný ne. I knížka dokáže být přítel, či rádce do života. Dokáže nám dát jiný svět, který se vymyká normálu, ale nemusí, svět, který dobře známe, ale v kterém přožijeme život, po kterém toužíme či nám poskytne přátele, které nemáme. Čtení příběhů by se dalo přirovnat k útěku od reality a rutiny. Je to i relax pro naši duši, nemusíme přemýšlet, když čteme, jsou to vlatně myšlenky úplně někoho jiného a naše mysl si krásně odpočine. Proto jsem si tuto činnost tak nesmírně zamilovala.
    A co je to vlastně ta čtenářská zkušenost? Nevím, kolik děl by někdo musel přečíst, aby byl označen za zkušeného, to je věc dosti individuálního rázu. Podle čeho poznám, že jsem zkušená já? Nejsem. I když jsem toho přečetla mnoho, pořád se nemohu řadit mezi ty ostřílené a literárně znalé génie, nehledě na to, že se nemusíme řídít dle počtu svazků, ale záleží mnoho na tom, zda to, co jsme přečetli pro nás bylo srozumitelné, či zda jsme správně pochopili obsah. Jedince, kteří čtou pouze, aby četli, rozhodně nemohu označit za čtenáře s velkým "č". Čtenářská zkušenost má tedy mnoho podob: kvantitu, neméně důležitou kvalitu, pocity při čtení, mnoho též záleží na tom, zda nás to baví či ne, zda jsme v dobré náladě či špatné, protože náš aktuální stav rozpoložení mysli či těla se může odrazit na celkovém dojmu díla, aniž bychom si to uvědomovali. Proto je to tak složité a zároveň nevyslovitelně krásné.
    Zkušenost nezahrnuje pouze seznam přečteného, ale i schopnost utvořit si vlastní názor na dílo, dokázat zhodnotit obsah či formu, ale i poznat jedinečný styl autorův. Vždyť i rozmanitost je to, co dnes dělá literaturu literaturou. Ovšem můžeme najít i jiná kriteria, podle kterých rozdělíme zkušenost svoji i jiných. Kupříkladu podle mne má jistě větší váhu dílo historické, známé a napsané rozhodně spisovatelem uznávaným, oproti titulu, který je tématicky tuctový a neznámý stejně jako jeho tvůrce. Rozhodně ale nechci tvrdit, že tyto knížky jsou špatné, naopak, nová doba nám přinesla nové čtení, což nám přeci skýtá nové a nové možnosti či zkušenosi.
    Myslím si, že uvědomělý čtenář si dokáže vybrat a nečte pouze díla, která se odehrávají ve světě jiném, tím myslím žánr fantasy či sci-fi, ve světě, který se ho jinak nedotýká. Podle mě by zkušený čtenář měl dílo přečíst i několikrát, podtrhávat si významné myšlenky a ty své si zapisovat na okraje co by glosy. Kdo říká, že do knížky se nemá psát, tak nemluví pravdu. Já preferuji knížky starší, použité. Takové, na kterých roky či desítky let zanechaly stopu času. Vždy když takovou knížku čtu, říkám si: "Které ruce ji asi držely předemnou? Které oči byly zahleděny do těchto zažloutlých stránek a vybledlého textu?" Naopak když dostanu svazek úplně nový, mám strach, že tu ohnu stránku, tady že bude šmouha a vůbec nemám ze čtení takový požitek. Mým snem je dokonce v budoucnosti vlastnit antikvariát, knihovnu, či literární kavárnu. Jednou bych ráda měla profesi, která je úzce spojena s literaturou a knihami jako takovými - ne jen o nich pouze přednášet.
    Je důležité si uvědomit, že četba je ovlivněna mnoha faktory. Záleží na našem věku, charakteru, schopnostech přemýšlet, intelektuální vyspělosti, představivosti, zázemí, sentimentality, temperamentu a mnoha dalších věcech. V mém případě je to nejinak. To co mám přečteno, mi částečně nabídla škola, rodiče, přátelé, sourozenci či media. Kromě těchto položek bych ráda zmínila i svou vášeň nacházení knížek v atikvariátech, kde jsem strávila desítky hodin i proto, abych si nakonec žádný titul neodnesla, anebo naopak rovnou pět.
    Vzledem k tomu, že pocházím z čistě čtenářské rodiny, nedělalo mi nikdy problém mít ke čtení vztah. Rodiče mi předali zkušenost četby jako cennou a radostnou aktivitu. Moje maminka mi od mala kupovala knížky k ruzným významným příležitostem, půjčovala mi je z knihovny, povídala si se mnou o nich a mě to bavilo. Vždycky jsem se šíleně těšila až přijde domů a přinese knížky. Téměř vždy se trefila do svazku, který mě nesmírně bavil. Táta četl spíše cizojazyčnou a odbornou literaturu, která si mě v tehdejším věku příliš nezískala a děda-myslivec se mě snažil zlákat ke čtení knížek o lesech či divoké zvěři.  Můj starší bratr mě táhl k literatuře až v pozdějším věku, kdy jsme k sobě opět našli cestu. On si kupoval knížky, a když se mu líbily, doporučil mi je. Snad se nestalo, že by mi pujčil titul, který by mě nezaujal. A já jsem mu naoplátku poskytla svazek, který třeba neznal on. Díky tomu mi možná povinná četba na základní a střední škole nedělala problém. Navíc jsem toho názoru, že nebýt povinne četby, člověk by se k některým knížkám vůbec nedostal. Bohužel musím podotknout, že znám osoby, kterým školní literatura znechutila nespočet děl i autorů a kteří se nyní čtení vyhýbají jak jen to jde. Kéž bych někdy mohla tuto situaci ve školách napravit. Je to ale složité, nikdy nelze určit jedno dílo, které by se líbilo všem. Myslím, že problém je i v tom, že profesoři vždy vyžadovali, abychom přečetli titul nejznámější, a ne třeba ten, který by žáky jistě bavil více. Dovoluji si tvrdit, že kdyby kantor dal studentům na výběr třeba ze tří knížek, jistě by k literauře neměli takový odpor, jako mnozí nyní mají. Vlastně si vzpomínám, že na střední škole byla jedna velice neoblíbená profesorka, která toho po nás vyžadovala příliš. Ostatní ji nenáviděli a mě jí v důsledku toho bylo líto. V této době jsem se díky ní ponořila do klasické literatury a snažila se, aby můj čtenářský deník byl ze všech nejobsáhlejší. Podařilo se. Bohužel se posléze i panu řediteli zdálo, že je velice přísná, a tak odešla. Prostě a jednoduše se jednoho dne ve škole již neukázala a já jsem jí ani nestihla poděkovat. Do dneška mě to velmi mrzí. Mám ale v plánu vyhledat její kontakt a spojit se s ní. Zatím se mi bohužel nedaří.
    Učit se číst není pouze znakem gramotnosti, ale otevírání nových možností, sebezdokonalování, rozvíjení sebe samotného. Každý z nás určitě začal na jednoduchých textech - pohádkách, pak jistě přešel k dobrodružné literatuře či dívčím románum, poezii nebo ke klasické literatuře. Někdo začne číst složitější spisy dříve, jiný později. Já jsem s nimi začla okolo puberty. Naučná literatura - encyklopedie a jiné odborné knížky mě zajímaly již od dětství, nejdříve ty obrázkové, později ty klasické. Je zajímavé, že školní předmět fyzika nikdy nebyl mým favoritem, ale fyzikální encyklopedie je jednou z mých nejoblíbenějších svazků tohoto typu.
    Dost často se mi stávalo, že mi lidé s nadšením doporučili knihy, které mě vůbec nezaujaly. Byla to dokonce díla velice známá a opěvovaná. Stejně tak jsem nepochopila, jak někdo mohl mít rád toho či toho autora, když psal například díla, která si byla tak podobná, anebo na druhou stranu díla naprosto příšerná. Naopak mně se líbila taková, která kupříkladu žádný velký ohlas neměla, moc lidí je nečetlo, nebo se mnoha lidem vůbec nelíbila. Nikdy mě nepřitahovalo číst to, co je právě známé a čte to každý, těmto davovým věcem jsem se vždy raději vyhýbala, abych se necítila průměrně.  Další takové mé osobní kriterium pro to, co číst, tkví v tom, jak se začtu do díla. Myslím, že správný spisovatel by měl vědět, jak čtenáře vtáhnout do děje již při první větě. Mně se ale stalo, že i po pětadvaceti stránkách nepřišlo očekávané uspokojení a pokud jsem mohla, knížku jsem odložila. Nebaví mě číst sáhodlouhé popisky okolní fauny a flory, či jiné obdobné "vycpávky" - potřebuji rychlý spád. 
     Zajisté se najdou i takoví, kterým je kniha cizí a radši zabrousí pohledem mezi časopisy či noviny. Musím se přiznat, že periodika mě nikdy nijak zvlášť nezaujala. Časopisy občas - nejdříve komixy, potom nějaké ty dívčí, vědecké, zábavné nebo třeba cestopisné, ale noviny nikdy. Nikdy jsem nenašla zálibu ve velkých formátech šedého papíru a malých písmenkách. Snad možná když tam byla křížovka, ale opravdu jsem k nim neměla vztah. Mohlo by to vypadat, že mě nezajímá to, co se děje ve světě, ale to není pravda. Zprávy raději shlédnu v televizi nebo na internetu, leč noviny mi opravdu nejsou sympatické. Časopiy jsem si kupovala spíše dříve, když jsem se opravdu hodně nudila a neměla jsem u sebe knížku. Nebylo to pravidelné, občas jen tak na zabití času v autobuse, nebo na odreagování či pobavení. To je ale již pryč a já se výhradně věnuji knížkám, na periodiku nezbývá čas. 
    A jaká je moje zkušenost s knihami v elektronické podobě? Ano, mnoho jsem jich takto přečetla, mám jich doma v této podobě něco přes dvě stě. Výhodou je, že jsou zdarma, lehce sehnatelné a nezabírají místo. Pamatuji si, že když jsem na střední škole pár dní před písemnou prací potřebovala některé dílo, elektronické knížky mi tento problém víceméně vyřešily, neboť některé svazky byly neustále vypujčeny, nebo jinak nedostupné. Navíc, tyto soubory jdou snadno přetáhnout i do mobilních telefonů, takže knížka je ihned skladnější a můžete ji mít s sebou opravdu kdekoliv. Má to však i své zápory. Není příjemné několik hodin v kuse zírat do monitoru či na displej telefonu. Nemůžete svazek držet v ruce, obracet stránky ani cítit její specifickou vůni. Není nad nově koupenou knihu v hmotné, papírové, tištěné podobě!
    Rozhodně tedy upřednostňuji čtení, před mluveným slovem. Tím rozumnějme to, že si určité dílo raději přečtu, než abych si to poslechla například namluvené na kazetě. Není sice špatné si večer před spaním toto pustit, ale mluvené knížky nejsou dostupné zdaleka všechny a ve většině situací je takováto činnost velice nepraktická, a nebo nemožná. Stejně tak nemám ráda filmy dle knížní předlohy, když je shlédnu ještě před přečtením knihy, protože mě připraví o to, abych si příběh představila sama, jak já chci. Ono celkově mě pak ty filmy mnoho zklamou, neboť se děj vždy alespoň trochu liší od originálu, či tam často něco chybí, nebo naopak přebývá.   
    Ten, kdo přečetl jisté množství knížek je jistě schopen mezi sebou tato díla porovnávat tak, jak by to čtenář-začátečník jiště nesvedl. Leckdo je dokonce zkušený tak, že by dokázal podle textu poznat autora, jiný je zase tak znalý, že by dokázal popsat styl, kterým je dílo napsáno a vyjmenovat i spisovatele, kterým je takovéto psaní vlastní. I když myslím, že jsem toho nepřečetla málo, nejsem ještě na tak vysoké urovni, abych toto všechno bezchybně ovládala. Snad to tedy přijde časem.
    Pokud jde tedy o mé čtení, vybírám si tituly, o kterých jsem již slyšela, či na něčí doporučení. Snad se mi ještě nestalo, že bych si koupila či pujčila knihu jen podle názvu. Možná je to chyba, ale mám před sebou mnoho svazků, které jsou na mém pořadníku a poslední dobou je čím dál  méně času, tedy seznam vyhlédnuté literatury zatím příliš rychle neubývá. A když čtu, preferuji absolutní ticho. Nejsem schopná vnímat, pokud je puštěná televize - ta ještě k tomu "krade oči", či rádio. Při zvuku se nemohu ani učit, nejde mi to vnímat. Když nemohu mít ticho, tak mi ani tolik nevadí bubnující kapky deště na parapet nebo slabý ruch v hromadné dopravě. Nevím, jestli je to možné, ale okolí mi tvrdilo, že mám snad jakousi poruchu soustředění, neboť ostatní prý problémy se zvukem při čtení nemají. S trochou treninku by tento problem mohl alespon částečně zmizet.  
    Co se čtení týče, jsem milovník literatury, ale na druhou stranu nedokážu u knížky prosedět celý den. Nejde snad o to, že bych nechtěla, ale mám lepší pocit, když se věnuji i jiným věcem, než je četba.
    Znovu a znovu se vracím k myšlence, že tvoření literárního díla je velmi zvláštní činnost. Spisovateli se v mysli zrodí příběh, kterému posléze dá knížní podobu a miliony lidí na světě jsou nadšeny. Fantastické! Jednou bych chtěla být úspěšným spisovatelem, který je nejen oblíbený, ale má i takovýto ohlas. Jediné mě děsí, a to, že spousta těchto umělců byla uznávána až po smrti. Pamatuji se, že kromě čtení jsem od dětsví ráda psala různé pohádky a příběhy, dokonce jsem je sama i ilustrovala. Později jsem zkoušela i poezii, která mi připadala velice povrchní a bez nápadu, že jsem to vzdala. Nyní jsem si dala v této tvůrčí činnosti pauzu a věnuji se pouze psaní reportáží na jedny internetové stránky.
    A jak si tedy stojí má čtenářská zkušenost? Vzhledem k tomu, že zkušenost je od slova "zkusit", tak já jsem rozhodně nezahálela a zkoušela jsem a zkoušela. Prokousávala jsem se žánry, které mě k smrti nudily, ale i takovými, ze kterých jsem byla nadšená. Četla jsem knížku den, nebo třeba půl roku, v českém jazyce, nebo také v úplně jiném, byly to svazky tenké, silné, vázané, potrhané, zničené, ale i úplně nové, jiné byly napínavé, druhé naopak napsané překrásným stylem. Jedny bylo velice jednoduché přečíst, druhým jsem ani nedokázala porozumnět. Tyto byly veršované, tamty zase ne, některé by se vešly do kapsy, jiné měly třeba dvě kila a byly napsané mladým mužem, či starou ženou. Mé zkušenosti jsou utvořeny z titulů, který je každý úplně jiný, vždy se něčím liší od těch ostatních, zkrátka každý jeden je něčím výjimečný, nenahraditelný. A my můžeme být šťastni, že máme na výběr z tak velkého množství děl. Ale pozor - měli bychom knížky vybírat přecijen pečlivě a s rozumem, neboť každý člověk průměrně přečte za život pouze tři tisíce titulů. V těchto situacích si lidé uvědomují, jak je ten život zatraceně krátký.
    Nyní bych se ráda vrátila k mé počáteční otázce. Mohu se i já řadit mezi čtenáře? Prošla jsem si mnohým, ale stačí to k tomu, abych si takto mohla říkat? Mohu se vyrovnat jiným? Přečetla jsem opravdu dostatek kvalitního čtení? Znám autory? Dokážu mluvit o dílech? Rozumím textům? Nevím, zda mohu na všechny tyto otázky opovědět kladně, přesto si troufám tvrdit, že čtenářem opravdu jsem a být chci.

Jo a ještě abych se vrátila k fantasy - tenhle žánr mě moc nebere až na pár výjimek, kterými jsou například Harry Potter, Pán prstenů a Úžasná zeměplocha... Pratcheta jsem sice ještě nečetla, ale natuty vim, že by mě to bavilo.

Bělkinovy povídky - Alexandr Sergejevič Puškin

19. října 2010 v 16:00 | Sharul |  Četla jsem ...
Ivan Petrovič Bělkin byl Puškinův pseudonym, pod kterým vydal tuto knížku. Titul obsahuje úvod a pět povídek. Každou z nich údajně vyprávěl někdo jiný a Bělkin je pouze sepsal (blbost, všechno si to vymyslel Puškin).
V každé, s výjimkou jedné, z těch pěti povídek se objevuje motiv času. Struktura je asi taková: někdo má něco s někým jiným, někdo další o tom ví a za x let se uplnou náhodou někdo s někym z těch tří potká. Tak například v povídce výstřel: týpek A vypravuje týpkovi B, jak měl mít souboj s týpkem C. Po x letech se týpek B a týpek C náhodou setkaj a náhodou o sobě vědí kdo jsou, přestože se nikdy předtím neviděli a společně zavzpomínaj na týpka A. V tomto duchu se nesou všechny příběhy kromě Majitele pohřebního ústavu. Tomu se prozměnu zdálo o mrtvolách, protože se neskutečně ožral.
Vážně se mi ta knížka líbila.

bělkin

Umírám

18. října 2010 v 10:13 | Sharul |  Kecy
Zde leží sebeúcta. Zesnula ve věku osmnácti let. Štědrost zemřela ve věku dvanácti let. Sebevědomí odešlo na věčnost v šesti letech. Čest, mrtva leč nezapomenuta, skonala v patnácti. A nový, čerstvě vykopaný hrob čeká na naději.

Kafe do skla - Petr Láska

12. října 2010 v 0:03 | Sharul |  Četla jsem ...
Dlouho předlouho jsem nepřidala žádný přečtený titul. To proto, že v poslední době čtu povětšinou skripta nebo jen necelé knihy či jejich stručné obsahy a to by nebylo fér zařadit do přečtených děl. Na sklonku prázdnin jsem si však vymezila jeden víkend v přírodě na přečtení titulu, na který jsem měla zálusk už pěkně dlouho.

d

K obsahu jen stručně: "Autor se snaží o humorné podání životních zážitků kohokoliv z nás v období na sklonku komunistického režimu. Hlavní postavou a současně jakýmsi vypravěčem je řidič taxi, který nejen prezentuje tehdejší vlastní vnímání světa, ale zažívá často zejména díky svému povolání komické situace, do kterých se dostávají jiní "

Je to nenáročné odpočinkové dílo, ve kterým jde spíš o obsah než formu a je určeno především jedincům se smyslem pro humor.